Abychom se dostali do Blenheimu, který se na následující 4 měsíce stal naším prvním novozélandským domovem, museli jsme překonat cca 450 km dlouhou cestu vnitrozemím. Oproti pobřežní silnici, která byla bohužel poničená po posledním zemetřesení, se nám cesta protáhla cca o 150 km. Byla to zároveň první zatěžkávací zkouška pro naši hrdinku Liberty a nám se pomalu začal představovat jižní ostrov v plné kráse. Cestou jsme míjeli první malé vodopády, obdivovali večně zelené kopce, vrcholky zasněžených hor a všudepřítomné ovce.
Blenheim
vše co si backpacker může přát
Jakmile jsme dorazili do Blenu – nikdo z nás již nikdy pro toto město nepoužil výraz Blenheim – stali se z nás backpakeři. Aspoň tedy formálně, Filda se Ševčou nadále hrdě používali své cestovní kufry. Kdesi jsem vyčetl, že Blen je ideální backpakerské městečko. Poskytuje totiž vše po čem správný backpaker touží. Město je obklíčeno nekonečnými pláněmi vinic a třešňových sadů a to znamená jediné…spousty tvrdé práce a po ničem jiném bacpaker neprahne než po tvrdé dřině.
Náš denní blenhimský rytmus měl velmi jednoduchý rozvrh. Ráno v 5 budíček, snídaně, odjezd na vinici, po cestě z práce nákup v Pak´nSave (familiérně řečeno „pekáči“), fronta na sprchu, vaření jídla na další den, půlhodinka cvíča, něco málo k večeři a pak už měl člověk konečně volno. Každý všední den, často i sobota měl velmi podobný rozvrh. Volné dny, tak to bylo něco jiného. Buď jsme vyrazili někam na výlet nebo na Whites Bay, úžasnou pláž zhruba 20 minut cesty od Blenu. Whites Bay pro nás měla takové kouzlo, že jsme se zde strávili i část Vánoc. Ono, kdy se mi zase poštěstí koupat se na Vánoce v oceánu že.
Co se týče komfortu blenheimskýho bydlení, nedá se snad mluvit ani o komfortu. Šestilůžkový pokoj jsme po většinu času sdíleli s němkou Mellisou. Zbývající dvě postele tu a tam obsadili chvilkový návštěvnici, co většinou vydrželi týden, čtrnáct dní. Náš pokoj tak byl chvíli česko-německo-japonský, chvíli česko-francouzsko-německý ale po většinu času jen jednoduše česko-německý.
Lidi z různých koutů světa, to bylo největší plus našeho hostelu a pro mě krásná životní zkušenost.
Potkávat, povídat si, smát se, pařit, tancovat, jíst, chápat, nesouhlasit, hádat se, souhlasit, nechápat, prostě být s lidmi různých národností, to je dle mě jeden ze základních důvodů proč se vydává člověk na druhý konec světa, proč chceme cestovat, objevovat, poznávat. Seďet večer u velkýho stolu a povídat si o světě s lidma z Británie, Německa, USA, Argentiny, Izraele, Holandska, Francie, Japonska, snad jsem na žádnej stát nezapomněl, je prostě neopakovatelná lidská zkušenost a člověku se změní pohled na svět. Pro mě to bylo ze začátku velmi krušné, protože moje znalost angličtiny byla minimální. Dost jsem se soustředil, abych vůbec pochytil o čem je řeč a zkonstruovat nějákou složitější větu, to bylo úplně mimo moje možnosti.
U jednoho stolu jsme také strávili vánoční svátky. Byly to moje první, zároveň doufám že né poslední, mezinárodní Vánoce. Celou akci měla na svědomí akční britka Lorna (škoda toho Brexitu), která lidi nadchla a zorganizovala tak, že každý měl navařit, připravit nebo jinak zajistit pokrm tradiční pro jeho zemi. Kapra jsem v Blenu samo nesehnali, takže přišli na řadu řízky, poctivě naložený do česneku, a bramborovej salát. A aby toho nebylo málo, tak Filda připavil „tradiční“ české kuře teriyaki Venku bylo krásných 30 stupňů, kolem spousta výborných lidí, takže člověku ani nepřišlo, že tráví Vánoce daleko od rodiny, od svých blízkých. Slunné letní počasí člověku ani nedovolilo, aby se naladil na tu správnou, vánoční atmosféru. A hlavně už jsme měli plné hlavy blížícího se cestování a také plný zuby práce a Blenu a celkově, takže jsme se těšili, až konečně vypadnem a užijem si to pravé, novozélandské dobrodužství.
Poslední dny v Blenu se táhly jak opičí sopel
Poslední dny v Blenu se táhly jak opičí sopel, práce nás nebavila, občas jsme se porafali až to konečně jednoho krásného dne a sice konkrétně 24. 1. přišlo. Dopoledne jsme si ještě „užili“ naše poslední hodiny v práci, rozloučili se s Johnkem a jeho mámou Josi, naším jediným místňáckým kamarádem a přísnou, ale spravedlivou šéfovou, která uměla ocenit dobře odvedenou práci. Odpoledne už jsme pádili směr Nelson, kde byl počátek naší třetí novozélandské kapitoli.
3. kapitola aneb jižák tam a zpět
